Funguji jako „přenašeč informací“ mezi ředitelnou a sborovnou

Nevím, jak dalece jsem inovativní. Snažím se jen o to, aby matematika nebyla pro žáky „strašákem“ a aby vnímali, že je všude kolem nás. A že se bez ní opravdu neobejdou. Už dlouho učím matematiku jen v osmém a devátém ročníku. Jsme malá škola a jako jediný aprobovaný „matikář“ mám za úkol připravit žáky na jejich přesun na střední školy. Ve třídách máme dlouhodobě menší počet žáků, takže se dá poměrně snadno uplatňovat individuální přístup. Vždy ale záleží na složení třídy.

To výše zmíněné „velké dobrodružství“ je zmiňováno patrně díky různým miniprojektům, které se snažím zařazovat. Jako příklad bych uvedla Průměrného deváťáka, kdy v rámci základů statistiky proměříme celou třídu od hlavy až k patě, zjistíme maxima, minima i aritmetické průměry délek různých částí těla. Ve finále si pak můžeme říci, že průměrný deváťák je častěji kluk než holka, je vysoký 168 cm, nohu má velikosti 27 apod. Když jsme rychlí, zvládneme i výtvarné zobrazení a přidáme k tomu i deváťáka minimálního a maximálního.

Postupem času se k Průměrnému deváťákovi přidal i jeho bratříček Objemný deváťák, ale ten až na konci 9. ročníku, kdy už umíme určit objemy většiny těles. To si pak počítáme objem jednotlivých částí i celého těla (opět z naměřených údajů) a na konci dopočítáme ještě hmotnost. Občas mezi nás taky „zavítá“ John Clever, taková naše verze Indiany Jonese, který nám pomáhá s odhalením osové souměrnosti či Pythagorovy věty.

Dále mám zkušenost, že když před žáky řeknete „vyřešíme si slovní úlohu“, ozve se minimálně nesouhlasné mručení. To se přestalo ozývat ve chvíli, kdy se hlavními postavami úloh stali sami žáci. Při řešení také, pokud to zadání umožňuje, hodně kreslíme. V uplynulých dvou letech jsem učila opravdu málo početnou třídu. S žáky této třídy to bylo opravdu dobrodružství. V rámci eTwinningového projektu Around the World with Math (Kolem světa s matematikou) jsme spolupracovali se školami v Turecku, Chorvatsku, ve Španělsku a na Slovensku. Cílem bylo ukázat, že matematika je všude kolem nás. Cestovali jsme na různá zajímavá místa a vymýšleli jsme o nich úlohy, ve kterých vždy chyběl nějaký podstatný údaj. Ty jsme pak vzájemně sdíleli s ostatními partnery, vyhledávali jsme chybějící data, řešili je a porovnávali jsme svá řešení, zpracovaná ve formě prezentace, videa, komiksu, plakátu apod.

Příklad takové úlohy:

Projektu byl udělen Evropský certifikát kvality.

Ve školním vzdělávacím programu máme informatiku zařazenu od 1. ročníku. Ti nejmenší se u nás učí základům práce s počítačem a pracují s výukovým softwarem a vhodnými online cvičeními. Řadu odkazů máme na našem školním webu, takže i na něm se děti učí orientovat a vyhledat to, co potřebují.

Od 4. ročníku už mají naši žáci informatiku každý týden a snažíme se postupně obsáhnout práci s textem, grafikou i tabulkami, vyhledáváme a zpracováváme informace, pravidelně se zapojujeme do Hodiny kódu (Hour of Code), celosvětové akce, během které se seznamujeme se základy algoritmizace a programování.

Neměli bychom být závislí jen na jednom konkrétním produktu, jedné aplikaci. Podobných editorů je celá řada. A proč s textem a informacemi nepracovat také třeba na online nástěnkách (např. LinoIt nebo Padlet), proč si nezkusit Tackk? Vyhledávám online aplikace, které pokud možno nevyžadují registraci. Pokud je nutná, řešíme ji prostřednictvím žákovských Google účtů (využíváme Google Apps for Education).

Všechno, co se žáci naučí v hodinách, se pak snažím rozvíjet i v rámci IT klubu a IT klubíku, což jsou zájmové kroužky. Seznamujeme se a pracujeme s jinými online nástroji či s kreativními aplikacemi na iPadech. Děti takto tvoří vlastní knížky, fotí, vyrábějí koláže, točí a stříhají videa, používají green screen, seznamují se se základy animace. V rámci eTwinningového projektu jsme ve spolupráci se školní družinou natočili, sestříhali, ozvučili a otitulkovali osm vysílání projektové televize TwinnyMax.

Myslím, že bychom ve školách neměli zavírat oči před tím, že svět našich dětí obsahuje technologie, neměli bychom žáky od technologií izolovat. Naším cílem by mělo být ukázat dětem, jak s technologiemi pracovat, v čem jim mohou pomáhat.

V posledních měsících se znovu řeší, zda zakázat žákům ve škole používat mobilní telefony. U nás ve škole mají mít žáci vypnutá upozornění. Ale potřebuješ použít kalkulačku? Máš vyhledat informaci? Chceš si zaznamenat zadání úkolu? Proč bys nemohl použít svůj telefon? To, že žák nerespektuje nastavená pravidla, řešíme ve škole opravdu výjimečně.

A výsledky? Ty vždycky ukáže až čas. Já se snažím ukázat cestu.

Necítím se úplně jako manažer, ale v rámci své pozice se snažím mít přehled, poradit a poskytovat příležitosti ostatním. Myslím, že funguji jako „přenašeč informací“ mezi ředitelnou a sborovnou. Naslouchám, jaké problémy kolegové řeší, s čím se během svého školního dne setkali. Je třeba vědět, co ke své práci potřebují, s jakými nápady přicházejí, co by rádi realizovali. S tím potom společně pracujeme.

Tohle je strašně těžká otázka. Od roku 2003 u nás integrujeme v běžných třídách žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Tehdy k nám nastoupila žákyně s těžkým zrakovým postižením a spolu s ní i první asistentka. Dnes u nás pracuje asistentek sedm. Ve třídách máme 33 dětí (ze 126 celkem), kterým byla diagnostikována porucha učení, chování, LMP či porucha dorozumívání. Když budete počítat, vyjde vám, že je to přibližně 26 %. Řada těchto žáků k nám přešla v uplynulých letech z jiných škol, protože rodiče slyšeli, že se dětem snažíme pomoci. Celý pedagogický sbor prošel řadou školení a další plánujeme, pořídili jsme ze svých prostředků speciální učebnice, doplňujeme pomůcky, máme štěstí na šikovné asistentky.

Jako malá venkovská škola se ale už řadu let potýkáme s nízkým počtem žáků ve třídách. I přesto, že jsme na prvním stupni spojovali do jedné třídy dva ročníky, jsme nesplňovali kritérium průměrně 17 žáků na třídu. Nyní už takové spojování ročníků není možné, počet žáků by byl ve třídách neúnosný i vzhledem k počtu integrovaných žáků. Pro zřizovatele to ale znamená velkou finanční zátěž, protože nám kromě nákladů na provoz dofinancovává ze svého rozpočtu i nemalé prostředky na mzdy. Čekali jsme, že nám v tomto ohledu pomůže změna financování regionálního školství, ale teď mám spíše obavy z toho, že se pro nás situace k lepšímu nezmění.

Takže plány? Jít cestou, kterou jsme se před lety vydali. Udržet úplnou základní školu, která bude komunitním centrem obce a ve které bude dětem i dospělým dobře.

Kde? Od kolegů z celé České republiky. Když jsem se někdy počátkem roku 2009 registrovala na Metodický portál rvp.cz, netušila jsem, kam až mě to dovede. Virtuálně jsem se tam tehdy v diskusích začala setkávat s učiteli z různých typů škol, kteří řešili podobné problémy jako já. Metodický portál tehdy procházel velkým vývojem, postupně byly přidávány nové moduly, vznikala Wiki, rychle přibývaly nové články a „DUMy“, živě se diskutovalo. Vytvořila se tam komunita skvělých lidí, kteří byli ochotni poradit, pomoci a sdílet své zkušenosti, nápady a materiály. Dnes jsou mnozí z nich mými přáteli.

I když jsme opravdu ze všech koutů republiky, setkáváme se pravidelně na začátku července na Letní školce, kterou sami pro sebe organizujeme, i během roku na konferencích, školeních, výstavách či výletech. Tito lidé jsou mým osobním vzdělávacím prostředím (PLE – personal learning environment). Společně obsáhneme většinu předmětů vyučovaných na základní škole, jsou mezi námi učitelky z MŠ, vychovatelky školních družin, kolegyně ze speciálních škol i kolegové ze středních škol. Spojuje nás zájem o vše nové, zejména o technologie, díky kterým se také pravidelně setkáváme prostřednictvím sociálních sítí. Řešíte problém, hledáte odpověď, potřebujete aktivitu do hodiny či vhodnou aplikaci pro daný úkol? Napíšete na G+ a do pěti minut máte několik odpovědí. Inspirujeme se navzájem tím, co zkoušíme, objevujeme a vzájemně sdílíme prostřednictvím školních či osobních webových stránek, G+, Facebooku, Twitteru. Valí se na nás spousta podnětů a času je málo. Díky svému PLE nemusím objevovat, zkoušet a hledat cesty sama.