Zlatá karabina
– Ocenění pro nepostradatelné zástupce ředitelů
Přinášíme rozhovor s Josefem Končelem, který je jedním z nejdéle působících zástupců mezi nominovanými. Obdivuhodné je také to, že spolu s panem ředitelem Musilem tvoří nerozlučný tandem neuvěřitelných 27 let. „Vypiplali“ spolu Gymnázium Jana Palacha od prvních krůčků do dnešní dospělosti. Výsledkem je respektovaná a oceňovaná škola. Nominaci na ocenění Zlatou karabinou podal pedagogický sbor, což svědčí o popularitě pana zástupce „na zámku“ = v ředitelně i „v podzámčí“ = ve sborovně. Jaký je vítěz Zlaté karabiny 2018 – jaký je jeho zdroj pohybu, které historické období je jeho oblíbené a jaký je jeho recept na úspěšné zástupcování, poodhalí následující rozhovor.
Josef Končel, výherce Zlaté karabiny 2019
Jste výhercem Zlaté karabiny 2018, ocenění pro nejlepšího zástupce ředitele. Co pro vás tento úspěch znamená?
Vzhledem k tomu, že mě nominovali hlavně kolegové, beru to jako ocenění jejich schopností takovou úspěšnou nominaci sepsat. A samozřejmě mě velice potěšilo, že si s tím dali tolik práce, asi mám opravdu jejich důvěru a podporu. Udělali mi velkou radost.
Která z cen za vítězství ve Zlaté karabině vás potěšila nejvíc?
Bezkonkurenčně nejvíce mě potěšila právě nominace od kolegů. Z cen to byl asi víkendový pobyt v Jizerských horách. Mám to tam rád a zrovna krásně vyšlo počasí.
V roce 2018 jste oslavil také čtvrtstoletí ve funkci zástupce na Gymnáziu Jana Palacha a současně i 25 společných let v tandemu s panem ředitelem Musilem. Zkuste se ohlédnout a zhodnotit, na co jste hrdý, co byste udělal jinak, co bylo těžké a co bylo „motorem“, který vás hnal vpřed?
Vezměme to po pořádku. Úspěšná spolupráce s panem ředitelem je podle mého založena jednak na podobných názorech, a to nejen v oblasti vzdělávání, jednak na vzájemném respektu. Důležité je též dobré rozdělení kompetencí.
Ohlédnu-li se zpět na celých těch už 27 let na GJP, dobrý pocit mám z mnoha věcí. Z dávnější minulosti asi hlavně z toho, že jsme to nevzdali ve 2. polovině 90. let, kdy se soukromým školám nedařilo. Tehdy u nás byla inspekce a paní inspektorka sice napsala příznivou inspekční zprávu, ale doporučila nám, abychom činnost školy ukončili, že studenty mít jako soukromá škola nebudeme. Pan ředitel mě tehdy svým odhodlaným přístupem přesvědčil, že, na rozdíl od jiných, to nikdy nevzdá a že školu udržíme. A školu jsme skutečně udrželi a vybudovali jsme z ní respektovanou instituci. Dnes nás velmi těší, když přijdou naši absolventi a nabízejí své služby. Činí tak sami, ze své vůle a nezištně, to je pro nás velká odměna.
Zpětně by člověk udělal jinak leccos, ale myslím, že nic podstatného by z této možnosti, kdyby ji člověk měl, nevyplynulo. Chybami se člověk učí, nesmějí být ale fatální.
Žádný motor mě vpřed nežene, já nejsem typ dravce, přeformuloval bych otázku spíše ve smyslu, jaký je můj „zdroj pohybu“. Ten vychází asi ze dvou věcí. Z povahových vlastností, v tomto případě je asi v popředí odpovědnost a pocit, že člověk pracuje, jak nejlépe umí, a z toho, že člověk zkrátka má svoji práci rád.
Jako jediná obsahovala vaše nominace také přílohu, a to obraz „Franz Končel“. Franz Josef je výraznou postavou našich dějin a v souvislosti s ním se vybaví přídomky jako pracovitý, disciplinovaný, dochvilný, šetrný. To vše prý máte společné. Jen v počtu „audiencí“ ho rozhodně předčíte. th Jak vnímáte srovnání vás s touto legendou?
Je to trochu úsměvné, nejsem Franz Josef, nicméně studenti rozpoznají, že mým oblíbeným obdobím je konstituování české občanské společnosti v 19. století, a tím se nelze bez mocnáře zabývat. Asi s tím souvisí i to, že když chci, aby odváděli dobrou práci studenti i učitelé, nemohu se já nesnažit dělat ji dobře také. I když se výsledek třeba nezdaří, poctivost cesty k cíli by měla být vidět. Jsem sice asi spíše konzervativní člověk, ale rozhodně ne ten, který žije v minulosti.
Motto nominace bylo „s naším Pepou není prohraných bitev“. To vehnalo slzu od oka i otrlejším členům poroty a svědčí to o krásném vztahu s kolegy i studenty. Podělíte se o know-how, jak se toho dosáhne?
Za touto vtipnou větou (když už jsem učitel dějepisu) bych nic velkého asi nehledal. Možná kolegové chtěli říci, že je na mě spolehnutí. Já musím naopak konstatovat, že mám velkou oporu v nich.
Studenty se snažím vést k přijetí toho, že se musí bojovat, ale nejde jen vyhrávat. Chybujeme všichni, důležité ale je, jakým způsobem se prohraje. Když je člověk neúspěšný, ale pochopí, proč tomu tak je, a snaží se věci napravit, je všechno v pořádku. Musí ale uznat svůj podíl viny. Mnoho milníků dějin, nejen našich, nejsou zrovna výhry. Zásadní je ale reflexe neúspěchů, která bývá velmi rozdílná, a odlišné jsou potom i následné cesty jak jednotlivců, tak i národů. Důležité je, co si člověk z úspěchu i neúspěchu odnese, to mě zajímá a studenti to vědí.
Co byste poradil začínajícím kolegům zástupcům – co je zásadní a na co naopak neplýtvat energií, aby škola „šlapala“ tak jako ta vaše?
Zástupce se stará většinou o hladký průběh každodenního života školy, denně musí dělat spoustu drobných rozhodnutí, aby byl nápomocen kolegům i studentům. Měl by mít v hlavě rozvrh a harmonogram školních akcí, aby dokázal všechno skloubit dohromady. Bohužel, energie utíká jako z prasklého potrubí kvůli byrokracii, kterou se ve škole snažíme sice minimalizovat, ale např. téměř po celý rok musí člověk myslet na to, aby něco neprošvihl s organizací maturit.
Zcela zásadní je podle mého názoru to, že musí být pro studenty i kolegy přesvědčivý, oni musejí vidět, že s nimi nehraje hru a že nikomu nestraní. Kdyby uzavíral nějaké sborovnové koalice, nikdy by to nebylo pro školu prospěšné. Pokud přichází do funkce zevnitř školy, mělo by se tak stát jen tehdy, je-li komunitou školy považován za dobrého učitele.
Denně je konfrontován s množstvím informací a emocí. Aby svoji roli zvládl, musí se umět rozhodnout, jak s tou spoustou podnětů naloží. Měl by odlišit, co není v danou chvíli důležité, co vyřeší sám (s kolegou, studentem, s předmětovou komisí), k čemu potřebuje konzultaci či pomoc ředitele školy a co naopak vůbec není v jeho kompetenci. Na druhou stranu potřebuje důvěru ředitele, aby se mohl rozhodovat samostatně.
Energii také ušetří tím, že své reakce dobře zvažuje. Protože na jeho slova jsou kolegové citliví, není třeba zavdávat podněty ke zbytečným nedorozuměním.
Podle slov vašeho pana ředitele pomáháte plnit sny nejen jeho, ale i celé školy. Prozradíte, jaké jsou ty vaše?
Slovo sny je pro mě příliš velký výraz, ale před několika lety jsme začali pracovat na změně ŠVP. Chceme, aby vzdělávání, které nabízíme, bylo smysluplnější (obsahově i způsobem výuky) pro studenty i učitele, abychom více o tom, co učíme, komunikovali a na podobě obsahu spolupracovali. Daří se to, ale rozhodně nejsme na konci cesty – a to je vlastně pro mě v mých 56 letech dobrá zpráva. Nemohu tak zkostnatět a zbytek profesního života se oddat rutině – už jednou jsem řekl, že nejsem Franz Josef.
Rozhovor vedla Naďa Eretová, připravila redakce časopisu Řízení školy. Autorem fotografií je Daniel Pražák.